čechoviny 5

Jedním z nejpozoruhodnějších letadel, která jsem zažil v parku společnosti ČSA, byl bezesporu Jakovlev JAK 40. Pan Donutil v jednom svém vyprávění říká, že již v samotném jménu tohoto letadla je otázka „jak?“´. Když toto letadlo na začátku let sedmdesátých Sověti předváděli v Praze, každý soudný člověk nad tím kroutil hlavou. Třímotorové tryskové letadlo s rovným křídlem a s neuvěřitelně tlustým profilem, to asi nebude zrovna ekonomické letadlo. O nákupu nové letecké techniky tehdy rozhodoval soudruh Krebs, člověk velmi populární pro své arogantní chování. Tak tento soudruh pronesl tehdy památnou větu, která vstoupila do dějin: „JAK je moje dítě a já ho prosadím stůj co stůj.“ Bohužel skutečně prosadil a tak se tento podivný aeroplán dostal do parku Československých aerolinií v počtu 17 kusů. No, on to platit nemusel, ani za nic nezodpovídal, takže o co šlo? Když přistála první várka Jaků s registrací OK (před tím tady byly dva s registrací CCCP na zkoušku), byli jsme v té době už na leccos z velké země zvyklí, ale toto bylo opravdu něco extra. Profil křídla, tlustý jak profil větroňů těsně po válce, odtoková hrana zatlučená kladivem a zabroušená rašplí, lak, který zmatněl za měsíc a byl nejspíš nanesen koštětem, protože ani štětkou by se nedalo takového efektu dosáhnout, no, prostě neuvěřitelné letadlo. Když jsme obcházeli, nevěřili jsme vlastním očím, takhle zfušované éro jsme prostě ještě neviděli. Komunistická svita, která vítala sovětské soudruhy, nad tím hýkala a jeden z nich, zjevně odborník na slovo vzatý, měl dojem, že zíráme na tu krásou a že nás musí poučit, k nám přišel a řekl: „Co tomu říkáte kluci? Vidíte ty chemicky obráběné plechy, nádhera, co!“ Koukali jsme nevěřícně na půlkulaté nýty, připomínající spíš železniční most než letadlo, které koukaly z křídla a kolega Pavel R. pronesl: „Chemicky obráběné, jo? Leda tak, jestli na ty plechy nechodil močit skladník!“ Soudruh kvapně odešel a my se smáli na celé kolo. Jak jsem již předeslal, Jak bylo zvláštní letadlo. Nejenom, že každé bylo jiné, že neexistovaly dva identické kusy, že kvalita zpracování byla neuvěřitelná, ale i sovětští mechanici, kteří typ v Praze zaváděli, měli podivné metody práce. Letadla měla například, problémy s nahazováním motorů. Elektropneumatický ventil, který pouštěl vzduch do startéru, dost často nefungoval. Mechanici ze země, kde dneska znamená včera, se dožadovali „malatka“, kladiva, kterým do ventilu prachobyčejně praštili se slovy „nádo pabuchať“ a motor se rozběhl. Motory neuvěřitelně kouřily, takže si letadlo vysloužilo přezdívku „sazomet“. Motory AI 25 měly maximální povolenou teplotu na druhém stupni turbíny 650 stupňů Celsia. Na to můj kamarád, zalétávač od Dassaulta, řekl, že to není ani teplota hořícího paliva. „Dyť nikdo neříká, že to shoří!“ Každý, kdo někdy stál za nahozeným Jakem ví, co to je pleťová maska z kerosenu… Co se týče motorů AI 25 a jejich zástavby, platila poučka, že třetí motor je u Jaka zabudován proto, aby minimalizoval ztráty vzniklé zabudováním třetího motoru…

Piloti na Jaka ale vzpomínají se slzou v oku, jak říkal Jarda Slováček. Bylo to první letadlo, kde byly stevardky (myšleno z jeho pohledu, jeho předchozí letadlo byla Avia 14 a tam žádné holky nelétaly) a noci v Košicích byly tak dlouhé… V době reálného socialismu mělo toto letadlo jednu neuvěřitelně praktickou věc, totiž zabudované madlo v zadním vstupu. Fungovalo jako lednice nedostatkového masa, které se vozilo ze Slovenska . Dalo se do tašky, taška se pověsila na řeznický hák na madlo poté, co nastoupili cestující, zavřely se dveře a letělo se. V Praze bylo maso mražené a vydrželo další transport domů.

Jeden Jak se nějak nepoved, tuším, že to byl OK-HEQ, při záletu v Rusku při vytažení klapek se letadlo začalo nebezpečně naklánět. Kapitán R., který letadlo přebíral, na to upozornil Sověty, ale oni řekli, že „eto normálno“ a druhý den dostal příkaz od vedení ČSA letadlo přeletět do Prahy. Tady šel na kobereček, že znevážil práci sovětských soudruhů a že by také mohl dolétat. Jenomže on se nenechal zastrašit a nabídl vedení aerolinií a inspekci, že je sveze. Soudruzi kupodivu souhlasili a tak je posadil do Jaka a vystoupal asi do tří kilometrů a ve vodorovném letu, když se přesvědčil, že jsou všichni řádně připoutáni, vysunul klapky a letadlo šlo skutečně na záda. Zasunul klapky a se soudruhy ječícími strachy bezpečně přistál. Tak přesvědčil i ty nejkovanější, že je s letadlem něco v nepořádku. Letadlo pak znivelovali a zjistili, že výškovka a směrový stabilizátor jsou asymetricky spojeny, t.j. že levá strana není stejná jako pravá. Letadlo přeletěli do Sovětského svazu, tam předělali celý směrový stabilizátor a výškové kormidlo a jakoby se nic nestalo. Dalším chlapským kouskem bylo, když Rusové nabourali koncový oblouk a aby se nic nepoznalo, vyrobili jiný z laminátu a dokonce na něj přidělali i vyzařovače statické elektřiny, ale nějak je zapomněli propojit vodivě s letadlem, no, laminát asi moc vodivý není, že?

Jak byl skutečným Otesánkem. Spotřebu měl stejnou jako DC 9-30, pouze vzal o sto lidí na palubu méně. To mělo za následek, že v období ropné krize stály jaky na starém letišti v Ruzyni zaplachtované a nelétaly. Jednou za čas je odkonzervovali a provedli na nich motorovou zkoušku, aby je pak zase nakonzervovali a přemýšleli, co s nimi. V té době již soudruh Krebs seděl na jiném „zodpovědném“ místě. Tatínek odešel, ale sirotci po něm zůstali. Aerolinka dost dobře nevěděla, co s nimi, protože takové letadlo by si nemohl dovolit ani majitel ropného vrtu. Aerolinku spasila změna poměrů v Rusku, vlastně tehdy ještě země Sovětů, kdy si velké firmy začaly kupovat salonní letadla a Jak se k tomu hodil, byl rozhodně levnější než kterékoliv letadlo vyrobené na Západě. Tak na konci osmdesátých let jaky konečně zmizely z parku ČSA.

Pokračovatelem tohoto létajícího zázraku měl být JAK 42. Ten šel pevně a neohroženě ve stopách svého menšího předchůdce. Nedovedu si představit, kolik musel stát vývoj tohoto letadla. JAK 42 měl dva různé typy hlavních podvozků, první „dvaačtyřicítky“ měly podvozky s dvěma velkými koly, později dostaly klasické a normálně vypadající čtyřkolové vozíky. Letadlo mělo tři různá křídla, lišící se zejména úhlem šípu a mechanizací. První měl křídlo rovné a bez mechanizace náběžné hrany s profilem a la Jak 40, pak letadlo dostalo křídlo s mírným šípem, až nakonec se soudruzi usnesli, že nejlepší bude někde nějaké křídlo obkreslit a tak si „půjčili“ křídlo od Tridenta a patřičně je upravili. Zavedení tohoto „výkřiku techniky“ doprovázely četné havárie, některé fatální, takže letadlo dostalo pověst stroje, který má víc startů než přistání. Letadlo ve finální sériové verzi bylo nabízeno i ČSA. Bylo to první ruské letadlo vybavené kontejnery, bohužel jinými, než bylo běžné ve světě. Kontejnery se pohybovaly v zavazadlovém prostoru pomocí kliky, která se nasazovala do otvoru v trupu. High loader, který s Jakem přišel, byl bohužel poháněn elektrikou a tak, když letadlo přiletělo, muselo stát tam, kam dosáhla prodlužovací šňůra… Protože letadlo bylo uváděno, jako soběstačné, tedy kromě „prodlužováku“, high loaderu a dalších maličkostí, mělo vestavěné schody, vzadu běžné vyklápěcí, ale na levé straně přídě, to bylo dílo! Zjevně u Jakovleva neznali ještě elektromotory a tak po přistání letuška otevřela dveře, které byly o dva schody níž než podlaha kabiny cestujících, vyběhl druhý pilot a schody vytáhl ven! Schody nejenomže nebyly ničím poháněné, ale ani nebyly zlamovací, takže mohly být jenom tak dlouhé, jaký byl průměr trupu, proto ty dva schody uvnitř trupu. Když jsem s tímto „zázrakem“ letěl, zjistil jsem s údivem, že za letu díra se schody nebyla ničím zakrytá a tak jsem litoval letušky, v případě předváděcího letu české, že při obsluze cestujících musely vozit vozíky s jídlem po asi metr široké lávce a při sebemenší turbulenci hrozil pád do propasti. Naštěstí letadlo bylo natolik strašné, že ho kupodivu ČSA nekoupily. V souvislosti s tímto předváděcím letem do Bratislavy se pamatuji na úžasný článek v časopise Svět socialismu, kde se šéfredaktor rozplýval nad „stříbrným šípem, který pokořil oblohu“ a ještě vymyslel citát, který by se dal tesat: „Když jsem se zeptal letušky, jak létá Jak, usmála se a řekla: Inu, Jak!“